Hodiny na rohu ukazovaly sest
a v centru byl vlastne klid.
Zrovna prichazel jednou z nekolika cest
do mesta, kde uz nechteli lidi zit.

Tak prisel, aby hral,
aby na chvili cas stal.

Prstem pohladi diry maly pistaly
a ta se rozezni do dali.
Ta hudba je nadherna
a nebe do cerna.

Pistala zni a branu nekonecnou hudba otvira.
A tisic hlasu s ni a celej dav se k smrti zvolna ubira.
sli lidi misto krys, to krysar temne, temne na pistalu hral,
kdyz dilo dokoncil, tak dlouho plakal, ale jeste dyl se smal.

Jak sirky lamou se stromy,
jako krabice padaj domy
a lidi jako stado ovci
ritej se ze skaly.

To krysar je ztrestal pisni,
ze zily v hnilobe a plisni,
za to ze kdyz odchazel,
ze se mu vysmali.

Jako rajska hudba ta jeho pistala zaznela,
jako modry plamen vnikaly jeji tony do celyho tela.
V jejich srdcich a myslich se neco bortilo a lamaly se ledy
ta piseÅ? se nesla celickym krajem na posledy.

A tak jde krysar svou cestou dal,
jednou se zastavi, aby zas hral.